MŮJ PŘÍBĚH
Proč mě tolik naplňuje inspirovat ostatní k lepším životním rozhodnutím ?
Protože jsem sama prošla hlubokou proměnou – od utrpení k naplněnému životu. Lidé z mé minulosti mě dnes často nepoznávají, a mnozí z mé reality dokonce úplně zmizeli.
Dříve jsem žila s hlubokými pocity nejistoty, palčivě nízkým sebevědomím a přesvědčením, že je se mnou něco špatně. Neustále jsem hledala smysl života a své poslání, procházela toxickými vztahy, trápila se úzkostmi a psychickými problémy, včetně panických atak, ze kterých jsem se dostala sama bez jakékoli pomoci z vnějšku.
Ve 23 letech, když jsem byla ve druhém ročníku na filozofické fakultě v Ostravě, jsem se rozhodla pro radikální změnu. Vydala jsem se na nízkonákladovou cestu se svým akordeonem a milovaným psem z útulku, hledat odpovědi... V té době mi nic nedávalo smysl, kromě nekonečných večírků, kde jsem se cítila alespoň na chvíli dobře. Ale takhle už jsem žít nechtěla. A kde jinde než ve slunečném Španělsku by člověk mohl zažít stav čistého bytí a odpoutat se od starých vzorců myšlení?
Bylo to nesmírně osvobozující. Začala jsem se živit buskingem – i když jsem na akordeon téměř neuměla, vždycky jsem hrála Ostravo od Jardy Nohavici, Navarovou a nějaké písničky z Fridy, prostě to, co mi uvízlo v hlavě a rozechvívalo mou duši a dalo se to nějak snadno zahrát. Lidem se to líbilo a já konečně cítila sebe.
Spala jsem u oceánu, který mě léčil, a postupně jsem se stahovala víc do čisté přírody, až jsem nakonec dorazila do komunity Beneficio. Tam, když jsem později hlídala přátelům domeček na samotě, jsem vážně onemocněla. Po 2 měsících jsem vážila jen 46 kg, nebyla jsem schopná vstát z postele a když jednoho dne přišla silná vichřice, rozbila okna a některé části domu. Neměla jsem už 3 dny sílu dojít si do studánky pro vodu, nemohla jsem jíst. V tu chvíli mi začalo být jasné, že dál už to takhle dlouho nepůjde... Měla jsem obrovský strach, ale léta úzkostí mě něchtěla nechat vyjít z toho sevření života a já už jsem to nemohla déle udržet pohromadě. Pustila jsem se... tedy pustila jsem úplně vše, čím jsem byla... a věřila jsem, že to pouštím navždy.
Smrt je velké uvolnění. A já se ocitla v nádherném, těžko popsatelném světle, ve světě bezčasí, ale hlavně naprostého bezpečí… To je příběh, který se sem celý nevejde, ale mohla jsem si vybrat,
Já se rozhodla se vrátit a začít žít svůj nový příběh.
Tento silný iniciační zážitek mě podpořil, abych se postavila do své síly, přestala se konečně zpochybňovat a utápět v bolesti. Teprve tehdy moje cesta opravdu začala. Bylo mi 25 let a trvalo mi ještě mnoho let integrovat všechny nové principy, které staví na zdravých hodnotách. Stále se učím o životě, světě i sama o sobě.
Dnes je mi 42 let. Mám milující rodinu a přátele, ty nejlepší děti a muže na světě. Jsem šťastná způsobem, který bych si kdysi ani nedokázala představit, a mám stále spoustu nápadů, kam svou cestu směřovat dál a moc se na to těším.
S mužem oba žijeme hudbou, kterou vnímáme jako naše poslání – stejně jako vnitřní růst a práci na sobě. Každý den se snažíme být lepšími lidmi a nebojíme se vidět za oponu, za tu stínovou hru, protože ta je nezbytná k tomu, aby člověk našel své zdravé jádro, svou cestu srdce a pravdivosti. To nás naplňuje – stejně jako tvorba vlastní hudby.
No a samozřejmě se ve mě za ta léta rodil i můj hluboký zájem o hlas a jeho léčivý potenciál. Přes anthroposofii jsem se dostala ke Škole odhalení hlasu, která mě velmi oslovuje. Valborg Werbeck, která hovoří o odhalení hlasu, nikoli o jeho tvorbě jako takové, což je velmi něžné a osvobozující.
Každému, kdo se nebojí podívat se pravdě do očí a touží po změně natolik, že je ochoten ji opravdu uskutečnit, ráda pomohu na jeho cestě. Podělím se o principy, které jsem se svými zkušenostmi naučila a které mi pomohly a stále pomáhají žít radostný, naplňující a autentický život.